Dílna

      Do této sekce jsem vyčlenil pár příspěvků, které se netýkají až tak přímo elektroniky, jako spíše mechaniky či jiných oborů. Jsou to jen takové mé poznámky, které třeba pomohou i někomu dalšímu, ale nechci fušovat do řemesla mnohem povolanějším kutilům a nosit dříví do lesa. Na YT je toho spousta, zejména zahraničních kanálů, z těch českých občas rád mrknu třeba na kanál Dělejte něco! nebo někdy nějakou Vidlákovinu...

Kompresor z lednice
      13.6.2021 Kompresor z lednice je šikovná věc, kterou lze získat prakticky zadarmo. Před časem jsem potkal velkou 2-kompresorovou ledničku a tak jsem si oba kompresory odštípnul a vymontoval. Zajímavé bylo, že když jsem je zkoušel zapnout, tak z jednoho klasicky prskal olej, zatím co z druhého ani kapička. Doposud jsem myslel, že všechny lednicové kompresory jsou takto mazány s médiem v okruhu a zatím jsem pro to nikde nenašel vysvětlení. Kompresor bez oleje se též vyznačoval o něco tišším chodem a menším průtokem vzduchu, ale tlak vyvinou oba asi stejný. Využil jsem této výhody, že není třeba odlučovač oleje a udělal si z něj kompresor na stlačený vzduch na vyfukování bordelu z různé zablešené elektroniky, zejména prachem zanesených chladičů CPU, GPU a PC zdrojů. Jako vzdušník jsem použil párty tlakovou láhev od Hélia o objemu 6,8l s ventilem. K tomu jsem přidal starší nalezený tlakoměr do 10 barů (kompresor z lednice ho hravě vytočí za roh, takže jeho maximum jsem zatím nezjistil). S ním byla kapánek potíž, protože měl na šroubu závit M12 x 1,5 mm a na to nemám závitník. Tak jsem ho napasoval do mosazeného vodovodního 1/4" kolínka a závit zatěsnil Mamutem. K tomu ještě pár Cu trubiček s jakýmsi Téčkem, vyřazené kousky tlakových hadic a vzduchová pistolka s mačkacím ventilem a bylo to. Zařízení můžu i přenášet mimo dosah el. sítě, stačí natlakovat vzdušník, zavřít ventil, odšroubovat hadici od kompresoru a nahradit ji záslepkou. Natlakování na 10 barů trvá asi 10 minut, což není žádný super výkon, ale na občasné použití mi to úplně stačí. Kompresor lze též využít sacím koncem např. k vakuové impregnaci (jedou jsem takto zalíval VN násobič vložený do velké sklenice, kde jsem měl ve víčku zapájenou Cu trubičku pro vysávání vzduchu kompresorem).

"Věčná" smyčka pro trafopájku
      15.7.2021 Každý, kdo někdy intenzivněji pájel trafopájkou ví, jak běžné smyčky z Cu drátu doslova mizí před očima (měď se rozpouští v roztaveném cínu) a kolikrát jsem je musel měnit i několikrát denně. Vyzkoušel jsem i několik tzv. "věčných" smyček. Ty používají většinou na špičku nějaký ocelový pocínovaný drát (možná je ten drát také z Cu s nějakou nanesenou vrstvou Fe), který je vodivě a mechanicky spojen s přívodními Cu dráty. Měl jsem smyčku, kde byl tento spoj proveden bodováním, vydržela poměrně dlouho, dokud mi pájka nespadla na zem a bodový spoj prasknul. Pak jsem také před lety koupil na radioburze od pana lahvičkáře jeho "věčnou" smyčku, kde byl do přívodních Cu drátů vyvrtán otvor a do něj zalisován asi ocelový drát. Smyčka sloužila dlouho, ale pak najednou začla vynechávat a hřála hrozně slabě. Při bližším zkoumání jsem zjistil, že došlo k uvolnění (možná vlivem mnoha teplotních cyklů) a zoxidování kontaktu zalisovaného ocelového drátu v přívodním Cu drátu. Stačilo spoj trochu smáčknout kleštěmi a smyčka začla opět hřát normálně, ale jen na krátkou dobu a nakonec jsem ji musel vyměnit. Bohužel nemám možnost dráty něčím svařit nebo spájet natvrdo. Pan lahvičkář už je po smrti, takže asi jediná možnost zbývá bodovaná smyčka z GME.

      UPDATE: Dnes jsem koupil v GME "věčné" smyčky o průměru drátu špičky 1,4 a 1,6 mm. Pro zajímavost jsem změřil ustálený příkon své 100W trafopájky wattmetrem při tavení cca 7mm cínové koule: s provizorní smyčkou z 1,7mm Cu drátu byl příkon 95 W, zatím co s "věčnou" smyčkou 1,6 mm jen 56 W a doba potřebná k roztavení byla znatelně delší. Provizorní Cu smyčka však cín viditelně přepalovala a po půlminutovém tavení bylo jasně viditelné ztenčení drátu ve špičce.

Jak se mnou vyjebalo stahování okýnka u Forda Mondeo II
      13.8.2022 Není nad to, když si takhle najedete na dálnici a najednou zjistíte, že nejde zavřít elektricky ovládané přední okénko. Při popojetí dolů se za skřípavých zvuků ještě o něco posunulo dolů, ale nahoru se mu vůbec nechtělo, a to ani velkým násilím, takže holt zůstalo celou jízdu otevřené. Hlavou se mi začly honit myšlenky, co potom s autem s otevřeným okénkem na parkovišti - pozvánka pro zloděje. Zavolal jsem tedy pro radu automobilně zkušenějším přátelům a dozvěděl se jednoduchou radu - odstrojit dveře, uvolnit sklo a něčím ho zapřít v zavřené poloze. Po chvíli bádání se mi povedlo sundat tapecírung dveří (celkem asi 10 šroubků různě poschovávaných za krytkami) a začal jsem zkoumat vnitřnosti, ke kterým se lze dostat větší dírou u zámku a menší dírou po repráku. Zhruba uprostřed dveří je svislá kolejnička po které jezdí plastový držák skla tažený ocelovým lankem, jenž je k držáku přichyceno hliníkovým "U" profilem obemykajícím spodní hranu skla na 2 šrouby s 6-hrannou hlavou 8. K jejich vyšroubování je třeba trubkový klíč, protože je hlava zapuštěná do díry v plastu. Navíc je třeba sklo napolohovat do pozice asi polovičního otevření (dolů to naštěstí šlo) tak, aby se hlava šroubu zpřístupnila skrze díru v plechové vnitřní straně dveří. Sklo jsem tedy odšrouboval z držáku, vytáhnul ho nahoru do zavřené polohy, změřil výšku potřebné podpěry a nacpal tam švestkové polínko na míru s vyřízlou drážkou na horní straně.
      Zatím jsem nevěděl, jak celý mechanismus stahováku vypadá a jak je ve dveřích uchycený, ale povedlo se mi po chvíli akrobacie odšroubovat elektromotorek s převodovkou z něj plastový naviják ocelového lanka. Tam bylo vidět, že je něco hodně špatně, lanko bylo z plastového navijáku vyhřezlé a některé části plastu ohoblované s pilinami. To na možnou opravu moc nevypadalo a tak jsem zapátral na netu a našel celý náhradní stahovák za 300 Kč na online vrakovišti LS auto. Dorazil asi za 3 dny od objednání a v sobotu jsem ho namontoval. K jeho vyjmutí stačí odšroubovat 4 šrouby držící kolejnici a 3 šrouby držící motorek, vycvaknout konektor od motorku a vysoukat ho ven velkou dírou u zámků. Náhradní stahovák jsem očistil, promazal, nasoukal dovnitř a přišrouboval. Trochu mě zaskočilo, že původní stahovák měl motorek uchycený samořeznými šrouby do plastu, zatím co náhradní měl na motorku gumové silentbloky s klasickým závitem M6, takže jsem musel zaběhnout domů nějaké šroubky vyhrabat a seříznout na míru asi 10 mm. Pak už jen stačilo přišroubovat sklo k držáku, nacvaknout konektor, nastrojit tapec a okýnko jezdí jako kočka po vodě, tak snad to nějakou dobu vydrží...

dveře, popis šroubků držák skla polínko náhradní stahovák vyjebaný naviják vyj. naviják

Renovace světlometů na Fordu Mondeo II
      26.7.2024 Většina novějších aut už nemá světlomety ze skla, ale z polykarbonátu. Ten bohužel časem degraduje vlivem UV záření ze slunce a povrch tak zmatní a zežloutne. To způsobuje nežádoucí rozptyl a útlum světla. Řešením je poškozenou povrchovou vrstvu přebrousit a následně buď vyleštit pastou nebo přestříkat speciálním lakem. V případě leštění ale nemá obnova dlouhého trvání, protože po pár měsících UV záření povrch zdegraduje znovu. Pro trvalejší ochranu se po vyleštění používá třeba karnaubský vosk.
      Já jsem zvolil druhou možnost. Nejprve jsem povrch světlometů vybrousil sadou brusných papírů 400, 600, 1000, 2000 pod vodou a dále místo leštění povrch přestříkal 2K lakem SprayMax na světlomety. Malá 250ml sprejovka stojí sice 459 Kč, ale lak by měl poskytnout dlouhodobější ochranu proti UV záření (na autofórech jsem se dočetl 3 roky i více). Lak označovaný jako 2K je 2-složkový, obsahuje tedy lak a tužidlo v 1 balení. Před aplikací je třeba z víčka vyjmout červenou čepičku, napasovat ji na trn trčící ze spodku sprejovky a zarazit ho dovnitř. Tím se uvnitř protrhne malá nádobka s tužidlem a třepáním se s lakem promíchá. Pak máme asi 8 hodin na vystříkání spreje, jinak uvnitř zatuhne. Aplikační teplota by měla být 18 - 25°C, což je v parném létě trochu problém, musel jsem počkat na večer. Zbytek jsem využil jako povrchový lak k opravě dalších dílů, kde se mi už krycí vrchní lak odlupoval. Dopadlo to myslím dobře, světla vypadají skoro jako nová. Následně jsem je prověřil během víkendové noční jízdy a rozdíl byl poznat na první pohled.

levé v puvodním stavu pravé po vybroušení pravé po namočení vodou pravé po přelakování

Výměna plynových vzpěr 5. dveří na Fordu Mondeo II
      21.8.2024 Většina novějších aut používá pro usnadnění otevírání dveří kufru plynové vzpěry. Samotné dveře jsou totiž docela těžké. Jejich nevýhodou je, že netěsnostmi pístů postupně časem uniká plyn pryč a jejich síla slábne. Dveře mi už párkrát spadly na hlavu, ale opravdu mě to začlo srát až teď na dovolené v horách, kde jsme pořád parkovali někde na šikmé ploše, dveře už nedržely samy otevřené a musel jsem je zašprajcovat třeba konzervou fazolí, na kterou jsem pak občas zapomněl a trochu ji přivřel (naštěstí nevyhřezla). Po návratu jsem se tedy konečně dokopal najít nějaké náhradní vzpěry a vyměnit je. Vzpěry jsou víceméně všechny podobné, liší se hlavně délkou (třeba sedan má kratší délku než hatchback či kombík) a napínací silou. Docela mě překvapilo, že novou vzpěru nešlo smáčknout rukou (u staré se mi to povedlo). Při výměně se hodí pomocník, který dveře podrží nebo si je něčím podepřít. Vzpěry jsou na obou koncích nasazené na kulových kloubech a zajištěné kovovým páskem, který konec a kouli z části obepíná. Ten je třeba podebrat a vypáčit pomocí menšího plochého šroubováku. Po té lze vzpěru z kloubu snadno vycvaknout a nacvaknout novou. Do kloubu je dobré máznout trochu vazelíny, já ji tam už měl na nových vzpěrách připravenou. Dveře teď drží odevřené fest, tak uvidíme na jak dlouho...

Náhradní sklíčidlo pro akufrézku Parkside PFBS 12 B2
      24.8.2023 Od kamaráda jsem dostal na díly dojebanou akufrézku Parkside PFBS 12 B2 z Lídlu. Chybělo jí sklíčidlo a měla rozbitý vypínač. Napadlo mě se podívat po nějakém náhradním sklíčidle u Číňana. Změřil jsem si tedy průměr a stoupání závitu, ale dostal jsem nějaké podivné "chlupaté" hodnoty: průměr cca 6,85 mm a stoupání závitů cca 0,63 mm, tedy nic metrického. Po chvíli jsem se dopídil, že se jedná o palcový systém 9/32"-40 (stoupání 0,635 mm). Naštěstí i toto se dá koupit na AliExpressu za pouhých 39 Kč. Sklíčidlo jsem objednal a našrouboval bez problémů. Pozor ale, někteří uživatelé na Bastlírně tvrdili, že jejich akufrézka má sklíčidlo M7 x 0,75 mm. Je tedy možné, že to Parkside v průběhu výroby změnil a vyskytují se zde obě verze, je tedy třeba si závit pečlivě změřit. Nový kolébkový vypínač jsem koupil v GM, je to ta nejmenší velikost.

Oprava vrtacího kladiva
      4.11.2023 Občas potřebuju v bytě vyvrtat nějakou díru do panelu, což jsem dříve dělal příklepovou vrtačkou Narex a bylo to docela peklo. Kdo pak jednou vyzkouší vrtací kladivo, kterým to jde o několik řádů snadněji, tak už nechce jinak. Po té, co jsem kolegovi vrátil půjčeného Black&Deckera, rozhodl jsem se, že si také nějaké pořídím. S ohledem na malé vytížení mi postačí nějaká stará šunka na dojetí. Po chvíli hledání jsem našel na Bazoši jednu lákavou nabídku - 2 starší vrtací kladiva SDS+ za 250 Kč. Celkem solidně vypadající kovová konstrukce, žádné plasťáky ala Parkside. Obě mely už dost sjeté uhlíky, jedno tak, že se už ani nerozeběhlo. Říkal jsem si, že výměna uhlíků nebude problém, za pár korun je měli dříve v každé Elektře do vysavačů a pod. Jenže dnes něco takového koupit v Praze v kamenném obchodě je docela problém a ceny nejsou zrovna lidové. Na e-shopech je toho spousta, jeden z těch levnějších je třeba NADETA, ale to znamená ještě platit za poštovné.
      Nakonec jsem našel ve šrotu vyhozený motor z vysavače AEG, z nějž jsem si vybral uhlíky, které byly ale o dost větší. Nicméně jsem si je celkem snadno pomocí pilky na železo a pilníku upravil na potřebný rozměr 5 x 7 x 13 mm. Přívodní lanka jsem uštípnul od terminálů a použil původní pružinky a terminály. Vrtací kladivo, které se předtím nechtělo rozebíhat, tak ožilo, vrtalo i bušilo. Záhy jsem ale narazil na další problém, že po krátké době provozu uhlíky dosti rychle ubývaly. Navíc jsem si všiml, že v prostoru motoru něco rachtá. Napřed jsem tam našel a vytáhl pružinu ze starého uhlíku, který někdo sjel na plech a pak dokonce 1 vylomenou lamelu z komutátoru. Není divu, že s takovou dírou v komutátoru uhlíky rychle ubývají, to jsem si měl zkontrolovat dříve. Lamelu jsem tedy srovnal, obrousil a zalepil epoxidem zpět na místo. Drát jsem k ní nepřipojoval, protože se k tomu jednoduše nedostanu, už takhle jsem musel vyštípnout jednu příčku plastové mřížky na spodku. Na občasné provizorní použití to snad bude OK, než dorazí nové uhlíky z AliExpressu. Číňani jich nabízí hromady a za lidové ceny, jen se v tom blbě hledá konkrétní rozměr.

motor-donor vymontované uhlíky vybroušené uhlíky zalepení ulomené lamely

      UPDATE: Jak jsem záhy zjistil, tak tato oprava neměla příliš dlouhého trvání, neboť jak se po komutátoru mezi lamelami táhnou el. obloučky, tak se dost zahřívá a epoxid se začal vypalovat, až přilepená lamela vypadla. Zkusil jsem ji tam pak už nedávat a díru po ní celou zalít epoxidem, ale i tak se epoxid znovu poměrně rychle vypálil a vznikla tam zas díra ničící uhlíky. Aktuálně mě moc nenapadá, jakým teplotně a mechanicky odolnějším materiálem díru vyplnit. Alespoň že druhé vrtací kladivo s uhlíky od Číňana, které má komutátor OK, tak funguje docela dobře, už jsem s ním navrtal desítky dalších děr...

Jak se zbavit zalomeného závitníku
      21.12.2023 Řezání závitů do kovů je fajnová věc a sem tam se prostě nějaký ten závitník zlomí, zejména u menších průměrů ve slepé díře. Mě se to už u závitů M3 a M4 stalo několikrát. Teď naposled u kovových úchytek nohou skleněného konferenčního stolku, o kterých jsem se zpočátku mylně domníval, že jsou z nějaké hliníkové slitiny, ale pak jsem zjistil, že jsou mírně magnetické, takže se patrně jedná o nějakou houževnatou nerez ocel. Vrtání stojanovou vrtačkou bylo přitom v pohodě, táhlo to pěknou dlouhou šponu, ale následné řezání závitů M4 bylo peklo. Jako prevence lámání závitníků je důležité předvrtat otvor správným průměrem např. podle této tabulky, dobře mazat (přečetl jsem několik diskusí o mazání a každý doporučuje něco jiného, ale často se objevují reference na různá maziva s molybdenem), netlačit moc, často se vracet a čistit špony a hodí se i nějaké strojní vedení, které zajistí kolmost. Jako správný lobočůrák jsem udělal skoro všechno špatně, za což jsem byl po zásluze odměněn. Jelikož jsem neměl vrták 3,3 mm, tak jsem použil 3,1 mm, k mazání jsem použil nějaký nevhodný řídký olej ve spreji a závitníky ze staré Narex sady už taky asi nebyly nejostřejší. Takže i přes snahu postupovat pomalu a jemně jsem nakonec všechny 3 závitníky nechal v dírách. Následně jsem si pak v Narexu s novou sadou závitníků z nástrojové oceli koupil i odpovídající 3,3mm HSS-Co vrták a díry protáhnul. Do takového materiálu by se asi více hodily HSS-Co či HSS-Co5-TiN závitníky, ale jelikož jde o jednorázovou akci, tak je docela rozdíl, jestli sada stojí stovku nebo 6 stovek. K mazání jsem nouzově použil stolní řepkový olej smíchaný s práškovou sírou. Pro zařezávání prvního stupně závitníku jsem si udělal přípravek z dubového špalíku s otvorem, který jsem přitlačil k rovině kovového dílu, abych měl aspoň trochu kolmost. Po několika hodinách jsem těch 12 závitů nakonec úspěšně vyřezal.
      Co tedy dělat se zalomeným závitníkem? Četl jsem o různých fíglech, jako různé vytahováky na závitníky, ale to je docela drahá sranda. Jednou se mi podařilo zbytek závitníku rozbít kaleným nastřelovákem a po kouskách ho vytahat ven pinzetou, ale v tomto případě bych rozbil sklo. Jako zajímavá a univerzální metoda se mi jeví vyjiskřování, které popisuje Jova, což ale vyžaduje výrobu speciálního přípravku. Pokud máme to štěstí, že je náš obrobek z ušlechtilého materiálu jako hliník či nerez ocel (nerezí je spousta, nemusí platit obecně), tak lze využít technicky nenáročnou metodu odleptání v HNO₃. V mém případě byla zrovna nerez ke kyselině absolutně netečná. Pozor na koncentraci, příliš vysoká může povrch závitníku místo leptání pasivovat a tak jsem koncentrovanou HNO₃ ředil od oka 1:1 s vodou. Občas bylo potřeba do závitníku ťuknout párkrát hřebíkem, aby se reakce s čerstvě nalitou kyselinou rozběhla, což je hned vidět podle stoupajících bublinek a hnědnutí roztoku. Jelikož se do samotné díry vejde velmi málo kyseliny, nakydal jsem okolo takovou ohrádku lepidlem Mamut z tuby, čímž se vytvořil rezervoár o objemu asi 0,5 ml. Kyselinu sem chodil měnit pomocí plastové injekční stříkačky 2 x denně. První den to užralo asi 2 mm, další den zhruba stejně, ale bylo už viditelné zeslabení profilu a po 3. dni byl závitník celý pryč. Nakonec je třeba díry dobře vypláchnout vodou. V mém případě bych mohl prostě trojici otvorů vyvrtat jinde, ale to by obnášelo zas stěhování stojanové vrtačky či těžké skleněné desky do auta / z auta. Spíše jsem si chtěl ověřit, jak tato metoda funguje, což se mi potvrdilo, avšak doufám, že ji nebudu muset znovu použít.

leptání v HNO₃ leptání v HNO₃ přišroubovaný talířek

Pár tipů na lakování 2-složkovými epoxidovými laky
      16.6.2024 Dvousložkové (2K) epoxidové laky patří k těm nejodolnějším, co se dají běžně sehnat. Hodí se tak třeba na povrchy dřevěných podlah a stolů. Aplikace ale není úplně triviální, pokud má vzniknout pěkný homogenní hladký povrch. Nejlepší kvality lze dosáhnout asi jedině stříkáním pistolí, ale to je mimo mé domácí možnosti, takže zbývají štětce a válečky. Zatím mám zkušenosti s 2K laky Epolex S1300 lesklý (jako jediný, co jsem našel, je certifikovaný pro přímý styk s potravinami), Polycol 323 polomat (čekal jsem saténový povrch, ale má spíše blíže k lesklému laku) a Lignofix S1300 mat (ten je opravdu matný).
      Je třeba si uvědomit zásadní rozdíl mezi těmito epoxidovými rozpouštědlovými laky a zalévacím epoxidem či lepidlem. Jelikož zalévací epoxid neobsahuje přídavná rozpouštědla, tak je viskóznější a po reakci pryskyřice a tvrdidla téměř nemění objem, tudíž lze odlévat poměrně tlusté vrstvy (klidně několik cm). Pozor na to, že reakce je exotermická. Naproti tomu epoxidové laky už v základu obsahují rozpouštědla, která snižují viskozitu a při schnutí musí vytěkat pryč, tím pádem dochází k redukci objemu. Není vhodné nanášet příliš silné vrstvy nebo dokonce několik vrstev přes sebe bez předchozího vyschnutí, protože hrozí, že se rozpouštědlo uzavře uvnitř pod zaschlým povrchem a z objemu se pak dostává velice pomalu (týdny až měsíce), lak je pak měkký. Další ředění (typicky se používá ředidlo S 6300) je dost otázka kompromisu. Přiředění samozřejmě zlepšuje rozliv (hladkost povrchu) a prodlužuje už tak velice krátkou dobu zpracovatelnosti, ale zároveň výrobce stanovuje nějaký max. ředicí poměr, který by se asi neměl překračovat. Ať už z důvodu výše nebo někde jsem četl, že při ředění je pak výsledná mechanická odolnost laku horší, než při aplikaci bez doředění. Zde jsem shrnul pár dalších rad:

čisté pracovní prostředí - venku lítá prach, vevnitř se zas drží smrad

dodržujeme předepsanou aplikační teplotu - s rostoucí teplotou lak zasychá brutálně rychle, takže v letních vedrech se do větších ploch ani nepouštějte

dobré osvětlení - nejlepší je přirozené denní světlo, což zas může kolidovat s vysokou teplotou přes den

připravíme si pod lakovaný předmět na zem nějaké krycí fólie a k ruce hadr s ředidlem na otření kapek

pokud neplánujeme najednou spotřebovat celé balení, je dobré si plechovky před otevřením zvážit a spočítat si hmotnost obalu, abychom pak mohli snadno zjistit, kolik toho v plechovce ještě zbývá

před použitím promícháme pryskyřici - zejména u matné varianty může být matovadlo sedlé u dna, nemícháme příliš divoce, aby se do tekutiny nevnesly bublinky

pro smíchaní 2 složek použijeme čistou vysušenou sklenici - nepoužíváme znovu už dříve použitou

dodržujeme přesně mísicí poměr pryskyřice a tužidla (více tužidla rozhodně neznamená lepší vytvrzení) - pozor, každý výrobce ho může mít jiný, dokonce se poměry mohou lišit i u stejného výrobku podle varianty lesk / mat (Lignofix). K vážení složek používám elektronické váhy s rozlišením 1 g, pro malé množství 0,1 g. Pozor na funkci automatického vypnutí při delší prodlevě během vážení.

po důkladném promíchání složek (opatrně, pozor na vznik bublinek) podle potřeby doředíme (pro první penetrační nátěr holého dřeva můžeme ředit více) a opět promícháme

přelijeme směs do vhodné aplikační nádoby, pro nanášení válečkem se hodí třeba různé plastové polypropylenové vaničky od zmrzliny (opět použijeme čistou, ne už dříve použitou)

těsně před aplikací ještě setřeme povrch nějakou mikrovláknovou utěrkou, co nepouští chlupy

nanášení laku můžeme dělat štětcem nebo válečkem. Mě se štětcem nedařilo nanést dostatečně rovnoměrnou vrstvu a také to déle trvá - čas hraje proti nám, po nanesení na plochu to rychle schne. Proto jsem přešel na válečky cca 10 x 3 cm, osvědčily se mi tyto pěnové a nylonové. U těch pěnových pozor na to, že po chvíli vlivem rozpouštědel degradují a mohou se začít i rozpadat. Nylonový vydrží déle, ale po lakování ho stejně nemá cenu čistit, je lepší ho vyhodit.

je třeba počítat s tím, že váleček (zejména pěnový) do sebe nasaje určité množství laku, které z něj už nedostaneme, takže namícháme lak s nějakou rezervou navíc

válečkem se snažíme nanést rovnoměrnou tenkou vrstvu po celé ploše. Je třeba počítat s tím, že 1. vrstva bude hrubá, jak se postaví vlákna dřeva. Váleček za sebou bude zanechávat bublinky (většina po chvíli zmizí) a ne úplně hladký povrch s určitou strukturou. Pozor na to, abychom válečkem nezasahovali do zavadlých míst, kde už je lak silně lepkavý a táhne vlákna. Pokud tam najdeme nějakou nedokonalost, je lepší ji tam nechat a následně vybrousit, než to rozpatlat do hruba - lak se už neslije. Také varuju před nanášením ředidla na takový povrch, to může stav ještě více zhoršit a zvrásnit/vyvlnit.

po zaschnutí alespoň 24 hodin povrch přebrousíme papírem o zrnitosti cca 320, nejlépe pod vodou (to proto, že prach z epoxidu velmi rychle zalepí zrna papíru při broušení na sucho a přestane brousit), hrubší nerovnosti je možné napřed přejet excentrickou bruskou. Opatrně na hrany a rádiusy na krajích desek, tam se lak nejsnáze probrousí až na dřevo.

takto naneseme a přebrousíme několik dalších vrstev (běžně 4 - 5)

pro finální vrstvu se mi osvědčila metoda rolling & tipping. Je potřeba postupovat opravdu rychle, ideálně ve 2 lidech, kdy jeden nanáší tenkou vrstvu laku válečkem a druhý uhlazuje povrch dlouhým rovnoměrným lehkým tahem štětce po celé délce desky ve směru vláken, jeden tah vedle druhého. Napojování více tahů po délce není vhodné, na výsledku je to pak v protisvětlu vidět. Na to se mi osvědčil plochý štětec Schuller Eh'klar ALLROUND 50 mm, který má jemný vlas a nepouští chlupy. Štětec jde téměř rovnoběžně s povrchem a po povrchu jen lehce klouže a tím eliminuje bublinky. Bohužel jsem na to sám, takže stihnout takto naválečkovat a uhladit velkou stolovou desku, ještě než to začne zasychat, je skoro nadlidský úkol. Řekl bych, že matný lak Lignofix S1300 schne rychleji než lesklý Epolex S1300.

u matného laku je opravdu kruciální nanést finální vrstvu tenkou, protože pokud se někde nahromadí více laku, tak matovadlo klesne ke dnu a nahoře se pak utvoří lesklá plocha. Navíc matný lak neodpouští chyby, není možná žádná korekce broušením a leštěním jako u lesklého laku. Pokud bychom matný povrch brousili, tak se naruší povrchová struktura, zešedne a vypadá hnusně. Na malých lesklých místech je možno udělat drobnou korekci jemnou brusnou vlnou, ale bude to prostě z určitých úhlů pořád vidět.

v případě lesklého laku, pokud nejsme spokojeni s hladkostí povrchu, tak je možné povrch vybrousit sadou brusných papírů pod vodou, postupně v řadě 320, 400, 600, 800, 1000, 2000 a nakonec vyleštit lešticí pastou na molitanovém lešticím kotouči. Na to se mi výborně osvědčila lešticí pasta Finixa One Step, která postupně během broušení jemní zrno a lze tak dosáhnout vysokého lesku v 1 kroku leštění.

pokud lakujeme nějakou větší desku, kde druhá strana nebude pohledová (třeba stůl), tak je přesto vhodné ji nalakovat taky, aby se vyrovnalo pnutí a zamezil vstup vlhkosti do dřeva. Docela jsem se divil, když se mi po prvním nátěru 2m dubová spárovková deska tloušťky 2 cm prohnula nahoru o více než centimetr (kraje vůči středu). Po nalakování spodní strany se po pár dnech zase srovnala.

      Zde je pár ukázek mých pokusů s lakováním. Na prvních 2 fotkách je finální povrch Epolexu S1300 po vyleštění pastou, na 3. je 1. vrstva Polycolu 323, na 4. - 6. je finální povrch matného Lignofixu S1300 - detail flíčku, kde se nahromadil přebytek laku a vzniklo lesklé místo, které jsem následně lehce přejel brusnou houbou, pohled na stolovou desku v protisvětlu a po světlu. Pro méně namáhané povrchy bych chtěl dále vyzkoušet nějaké přírodní či voskové oleje, kde by snad měla být aplikace méně náročná a beze smradu.

Epolex lesk Epolex lesk Polycol polomat 1. vrstva Lignofix mat-mnoho laku-přebrus Lignofix mat Lignofix mat

Natírání dřeva voskovým olejem
      8.8.2024 Jako alternativu k syntetickým lakům lze použít na dřevo širokou škálu různých olejů, vosků a jejich směsí. Jelikož jsem zrovna potřeboval ošetřit větší množství regálových podlážek a několik polic z hevea spárovky, kde povrchy nebudou tolik namáhané jako u pracovní desky, začal jsem pátrat po vhodném oleji, protože kdybych to měl všechno natírat epoxidem, tak by mi z toho jeblo. Nejvíce kladných hodnocení jsem našel na oleje firmy OSMO, které jsou také asi nejdražší. Patrně byste nešlápli vedle ani s oleji Adler, Clou, Borma Wachs a dalšími, které jsou o něco levnější. Znalci si vhodnou směs olejů a vosků umí namíchat sami. Já jsem pro začátek zvolil OSMO Top Olej bezbarvý matný 3058, který mají v Bauhausu v 0,5l plechovce za 760 Kč. Udávaná vydatnost nátěru by měla být 24 m²/l.
      Oleje narozdíl od syntetických laků fungují tak, že se po natření vsáknou do hloubky materiálu a následně při reakci se vzdušným kyslíkem zpolymerují a vytvrdnou, ale neuzavírají zcela povrch. Úplné vytvrdnutí může trvat několik dnů až týdny. Velkou výhodou je, že při menším poškození povrchu stačí jen ono místo lokálně přebrousit a přetřít, nemusí se znovu přetírat kompletně celý povrch. Oproti epoxidovému laku je však povrch méně tvrdý a není odolný proti agresivnějším chemikáliím. Na namáhaných místech asi bude třeba olejovaný povrch častěji obnovovat. Pozor na to, že reakce při vytvrzování je exotermická a může v některých případech hrozit i samovznícení použitých nasáknutých hadrů, padů a pod., tak je třeba je odložit na bezpečné místo či jinak zlikvidovat.
      Oleje lze natírat štětcem, válečkem či vlněným padem. Já jsem použil obyčejný levný velurový váleček šířky 10 cm se 4mm vlasem (nylonový se moc nehodí). Je třeba nanášet tenkou vrstvu, tak jsem musel trochu přitlačit. Konzistence OSMO oleje je hustší a tak nikde nestéká a v pohodě lze natírat i svislé plochy. Netuhne to pod rukama zdaleka tak rychle jako epoxid, je tak spousta času na rovnoměrné roztírání a opravy. Povrch přestane lepit asi za 4 hodiny. Na matném povrchu také nejsou tolik vidět různé nedokonalosti a nečistoty. Druhou vrstvu lze nanášet cca po 12 hodinách. Předtím jsem povrch jemně přebrousil papírem 320. Z jedné plechovky jsem natřel asi 13,8 m² plochy dřeva, tj. dosáhl jsem vydatnosti 27,6 m²/l, což je o něco více, než je udáváno. Záleží na savosti povrchu. Předpokládám, že při nanášení 2. vrstvy by savost měla být nižší a tudíž vyšší vydatnost. Ještě mi zbývá natřít asi 18 m² plochy (z větší části 2. vrstva), tak uvidím, jestli vystačím s druhou plechovkou. Při natírání olej zdaleka tolik nesmrdí, ale za to smrdí o to déle, takže je potřeba častěji větrat.

natřená police

      18.8.2024 Jak jsem zjistil, není vhodné jednou otevřenou plechovku dlouho skladovat. Po týdnu mi část vyschla a na hladině se vytvořil tuhý škraloup (a to jsem ještě přes šroubovací uzávěr napnul plastovou fólii). Abych nemusel váleček po natírání vymývat, natlačil jsem ho dovnitř plechovky, aby zůstal v oleji ponořený, ale jelikož ho tam bylo už málo, tak část válečku koukala nad hladinu a zaschla, čímž se celý váleček znehodnotil. Ze zbytku jsem natřel jen 7 regálových podlážek, takže jsem nakonec musel koupit 3. plechovku.

Výroba náhradní trysky pro "VAPku" Parkside PDRA 20 V 20-Li B2
      24.6.2024 Našel jsem vyhozenou tuhle aku "VAPku" Parkside PDRA 20 V 20-Li B2 z Lídlu bez akupacku a bez trysky. Vzhledem k max. tlaku 22 barů je to spíš taková dětská hračka, ale zas je výhoda, že si umí sama nasávat vodu a nepotřebuje vodovodní ani elektrickou přípojku, takže na chatu by se mohla hodit. Když jsem ji zkusil zapnout na DC zdroj, tak se nic nedělo, pouze se nepatrně zvýšil proudový odběr na 20 mA. VAPku jsem tedy rozdělal a zkusil připojit zdroj přímo na kartáčový DC motor a roztočil se. Změřil jsem odpor mikrospínače při stisknuté spoušti a také v pořádku. Pak jsem se zaměřil na destičku elektroniky a zjistil, že obsahuje nějakou chytristiku s podobě neznámého SMD čipu v SO14 pouzdru, pár výkonových MOSFETů a měřicí bočník. Zřejmě kontroluje proudové přetížení, podpětí a další chybové stavy. Jak jsem zjistil dále, tak originální akupack Parkside X20V má 4 piny a používá digitální komunikaci s nabíječkou. Zde jsou osazeny pouze 3 piny a ten 3. (označený jako "T" či "DS") předpokládá připojený NTC proti mínusu. Nasimuloval jsem ho tedy odpůrkem 10 kΩ a motor se rozběhl. Čerpadlo čerpá, ale bez trysky to sotva teče.
      Na výrobu improvizované trysky jsem použil co bylo po ruce. Jako základ jsem uřízl kousek 20mm PPR trubky na vodu o vnitřním průměru 13,2 mm. Ruční modelářskou frézkou jsem po obvodu vyfrézoval bajonetový závit. Dovnitř jsem nacpal kousek staré PVC hadice ze sprchy o vnitřním průměru 8 mm. Konec směřující do ústí VAPky jsem zbrousil trochu do kužele a nechal ho koukat 8 mm ven. Do vnitřku PVC hadice jsem zasunul Cu trubičku z lednice o vnějším průměru 8 mm a vnitřním průměru 6 mm, do které jsem předtím zapájel další Cu trubičku o vnějším průměru 6 mm a vnitřním průměru cca 3,5 mm. Do ní jsem vyříznul závit M4 pro šroubek, který jsem v ose provrtal částečně vrtákem 2 mm a na konci krátce 1,5 mm. Zadní konec Cu trubičky jsem proti vyklouznutí trochu zapertloval a tím zvětšil průměr na cca 9 mm. Povrch Cu trubičky jsem zdrsnil rašplí a vnitřní povrch PPR trubky větším závitníkem a zalil to epoxidovým lepidlem. Předtím jsem to lepil nedostatečně Mamutem a během pár vteřin mi to Cu trubičku (ještě bez pertlu) vyfluslo ven, tak snad už to bude držet. Průměr trysky jsem jen střelil od boku, následně porovnám proudový odběr DC motoru, který by měl reflektovat zátěž-tlak. Podle udávané výdrže 2 Ah akupacku by měl být proudový odběr cca 12 A. V případě potřeby si můžu jednoduše vyvrtat další šroubek M4 s jiným průměrem trysky.

PDRA 20 V 20-Li B2 PDRA 20 V 20-Li B2 elektronika

      25.6.2024 Po zatuhnutí epoxidu jsem dnes trysku vyzkoušel. Voda tryská kudy má a lepený spoj drží. Motor bere na prázdno 2 A a při čerpání vody se proud ustálí na 6,5 A, takže asi polovině maxima. Zkusím tedy ještě provrtat další šroubek s polovičním průřezem, tj. místo 1,76 mm² jít na 0,88 mm², což odpovídá průměru lehce nad 1 mm. Blbý je, že tak malý vrtáček už neupnu do sklíčidla stojanovky.

náhradní tryska zadek předek

      26.6.2024 Dnes jsem vyvrtal další trysku do mosazného šroubku M4. Nejprve jsem provrtal dřík v délce 9 mm vrtáčkem o průměru 2 mm a pak jsem zbylých cca 0,5 mm od hlavy vyvrtal vrtáčkem o průměru 1 mm ruční modelářskou frézkou. Proudový odběr se ale zvýšil jen na 8,4 A, takže by to chtělo ještě menší dírku...

      28.7.2024 Kolega z práce sehnal 20V akupack Hecht 001246 XW-200102C/18650 s kapacitou 2 Ah, který je nápadně podobný parksajdímu akupacku X20V. Zapůjčil mi ho a jak jsem zjistil, tak pinout sedí a dá se mechanicky nacvaknout na kolejničky a do nožového konektoru. Akorát trochu nesedí mačkací pojistka proti vysunutí, která by měla být zapuštěná více dovnitř, ale akupack v kolejničkách drží sám o sobě docela fest, takže náhodné vypadnutí nehrozí. Jak jsem následně zjistil, tak elektronika v akupacku Hecht je úplně stejná jako v Parkside, jejím zkoumáním se samostatně zabývám zde.